Listopad 2012

Ahojte :)

25. listopadu 2012 v 18:35 | L. |  Píšu...
Ahojte,
tak vás po vytíženém týdnu zase zdravím. Je neděle večer. V pátek jsme měli ve škole rodičák... Bylo to, jako by ani nebyl. Mamka přišla a byla uplně v pohodě. Žádný nadávky, nic neříkala. Jen se usmívala. No nezbláznila se?? Já, nejupovídanější člověk z célýho gymplu...
Včera jsme dělali na zahradě dřevo a potom jsme s mamkou dělali adventní věnečky. Děláme jen na dveře a na branku- na stůl neděláme. Když budu mí čas a foťák po ruce, tak je vyfotim a dám je sem. Ale nic neslibuju.
Jinak jsem měla na víkend 3 školní velký úkoly. Tipovačka - kolik si myslíte, že jsem jich udělala? Jen jednu! :D Sem borec, že?! A ani mě to nějak nesere. Prostě je mi to šumák. První čtvrtinu kvarty mám za sebou, tak proč se snažit?? :D Ani nevím, jak mě to napadlo.
Dneska jsem dělala čtenářák. Dělala jsem Stmívání od Stephenie Meyerové. Nádherná knížka a film je taky pěkný. Doporučuju!! :) Jenže máme na češtinu na letošek novou učitelku, která si toho navymýšlela hory doly, a musíme jí tam psát- děj jen stručně, jazykový rozbor, vlastní názor, něco o autorovi, charakteristiku žánru a hlavní postavy.. No děs a hrůza, co vám mám vykládat.

Možná sem dám i ten zápisek - kdybyste někdo potřeboval...

No nic, mějte se pěkně. Zítra si jdu zaplatit lyžák!! Málem bych zapomněla- jedeme se spolužačkou jako doplňkové na lyžák!!! :D

Níc no, hrabe mi,
mějte se fajn. :-)

Lili a její bláznivé prsty ;-D :-D


Dobré ranko :- * ;)

1. listopadu 2012 v 7:46 | L. |  Píšu...
Ahojky,
zdravím vás opět z mé postele, jak jinak. Mamka mě ještě nepustila do školy a budu ležet až do neděle. Ale dneska plánuju shlédnout celou Twilight ságu. Tyto filmy mám ráda. Asi jako spousta dalších holek ;-) .

Včera jsem skoukla Prcičky 3 a Stmívání (1. díl) a pak jsem se docela nudila. Tam jsem dospěla k závěru, že si vezmu do postele naší kočku ( kocoura). Bydlí v dolním patře v koupelně a jmenuje se Bruno. Je černo - bílý a je to taková pouliční směska. Našla jsem ho když byl ještě malý koťátko. Nápad to byl docela dobrý. Vzala jsem ho nahoru, ale sotva jsem ho položila do pěřin zdrhl mi. Tak jsem si lehla, a on sám tak po 20 minutách lítání po schodech nahoru a dolů (že ho to baví :D) přišel, stočil se do klubíčka a s hlasitým vrněním usl. Je to můj nejmilovanější kocour (v této době...).
A toto, vážení, je můj Bruno (Bruneček, Bruník, Brumbál, Debil...)

Jak s ním šel čas:

A jak mi tak Bruno rostl, vyrostl z něj takovej teenager co škrábe gauč a lidi ( vlastně cokoliv jen né škrabadlo) a chce si pořád hrát. Ta poslední fotka je nejaktuálnější co jsem našla.

P.S.: Omlouvám se za smíšenou kvalitu a nekvalitu. Ty kvalitní fotky jsou na foťák a ty nekvalitná na mobil... Bohužel můj mobil neumí ani zaostřit :-/

A ještě něco o Brunovi: On, já, a náš příběh. Tady je.

Brunův příběh aneb Sirotkovy těžké začátky

Tehdy bylo nádherné odpoledne.Sluníčko svítilo a já jsem sypala granule venkovním kočkám ( o těch zas jindy). Nikdy by mě nenapadlo, že jsem stála pár mětrů od kočičího miminka... Když už jsem odcházela, uviděla jsem z díry do stodoly koukat něco malého, černého a děsně moc chlupatého. Nedalo se odolat a té malé chlupaté kuličce jsem pomohla ven. Bylo to malé nádherně černo - bílé kotě. Neodvažovala jsem se tipovat, kolik mu je...
Pohladila jsem ho a odešla. Jenže kotě se nevzdávalo. Kutálelo se za mnou až k nám na zahradu. Tam jsem ho ukázala našim. Po dlouhé debatě a přesvědšování jsem ho vrátila do díry a dala mu tam misku s mlíčkem. Pít ještě neumělo.
Druhý den byl strašný slejvák. Jinak se tomu snad ani říct nedalo. Byla jsem nahoře v pokoji a vyjímečně se učila- blížil se totiž konec školního roku... Najednou na mě volal taťka ze spodního patra: " Lili, máme návštěvu!!! ". V hlavě mi to začalo pekelně rychle šrotovat. Cestou dolů mě napadl můj spolužák. Už 2x u nás byl jen tak, bez ohlášení, s jeho tátou na kole. Že by on?
Překvapení bylo ohromné. Celá famílie byla nasádlená v poměrně malé koupelně a mezi nimi sedělo úplně mokré kotě zabalené v osušce. Tenkrát jsem se rozbrečela. Můj táta, jindy takový nervák, drsňák a motorista, dříve mánička, uviděl kotě na zaplavené silnici a donesl ho domů. Takovou reakci bych u něj ani za Boha nečekala.... :-*

Za víkend se kotě, mnou pojmenované Bruno naučilo jakž takž pít z misky. Po celodenním dešti jsem ho stále nosila k díře, strkala jsem ho snad ke všem kočkám, jenže ony na něj prskaly, a on se stále vracel za mnou. V pondělí nového týdne jsme ho vzali k veterinářce v sousedním "městě". Ta odhalila jeho věk. Byl mu jeden týden. Veterinářka tehdy řekla, že toto kotě, které sotva rozlepilo očička nemá ani nejmenší šanci přežít...

A jak to dopadlo? Bruni, zahrnuty kopou lásky, hraček a granulí tu s námi žije ještě dnes. Pořád ještě není dosplěý kocour, ale už se tak chová. On si beztak myslí, že je vůdce naší "smečky".

Tady na tom je krásné uvědomit si, že jsme někomu zachránili život. I když to není člověk, a je to kočka, umí to mnohem lépe naslouchat a milovat. Než člověk.








Miluju Bruna.







Tak přeji hezký den.
Vaše Lili.

Čauky mňauky.
Žijeme len raz, práve tu a práve teraz, slnko svieti rovnako na všetkých z nás, tak sa nemrač, ale zabudni na stres, zabudni čo tu bolo včera, dneska je tu ďalší deň
Voda, slnko, párty, club, relax ! ;-D :-*